Když se řekne umělá inteligence, hodně rodičů zpozorní. Někteří si vybaví chytré roboty, jiní neviditelnou hrozbu, která děti připraví o dětství. Někdo se bojí, že AI jednou ovládne svět nebo je připraví o práci. Někdo jen doufá, že jejich dítě vyroste, aniž by celé dny trávilo u obrazovky.

Ale často je ten strach jen směs nejistoty a bezmoci. Nevíme přesně, co nám hrozí – jen cítíme, že se něco rychle mění.

Jenže strach není dobrý rádce. Místo paniky potřebujeme něco jiného: porozumění. Orientaci. Vnitřní klid.

A právě tím potřebujeme začít, krokem zpět. Pohledem z nadhledu. Abychom si ujasnili, čeho se bojíme – a co nás a děti ve skutečnosti ohrožuje.

Umělá inteligence je všude kolem nás. Ale ta skutečná rizika většinou nevypadají jako zlý robot nebo chytrý algoritmus, co se vzbouří. Vypadají úplně obyčejně.

Díky umělé inteligenci vznikají tzv. deepfaky – falešná videa, fotky nebo zvuky, které vypadají jako skutečné. Děti, které ještě neumí rozlišovat mezi představou a realitou, jim mohou věřit. A žít ve světě, kde není jasné, co se skutečně stalo – a co bylo jen vytvořené.

AI se učí z dat. A pokud jsou ta data zkreslená, i její rozhodování může být nespravedlivé. To může vést k diskriminaci, manipulaci i ohrožení soukromí – často aniž si toho uživatel vůbec všimne.

Proto patří obava ze zneužití dat a ztráty soukromí mezi oprávněné strachy rodičů.

Ale právě proti tomuto strachu nejlépe pomáhá, když se mu postavíme znalostí. Čím víc o AI víme, tím méně nás může ohrožovat v oblastech, kde by zneužití opravdu hrozilo.

Některé profese jsou v ohrožení – například ty, které stojí hlavně na opakujících se činnostech. Jiné naopak porostou, třeba tam, kde je potřeba tvořivost, práce s lidmi nebo dovednost rychle se učit nové věci. Proto je tak důležité, abychom u dětí pěstovali všestrannost a základní dovednosti, které jim pomohou obstát v jakékoli době: schopnost přemýšlet, ptát se, učit se nové věci, spolupracovat.

Strach, že nás jednou ovládnou stroje, se objevuje v mnoha filmech i diskusích. Vypadá to hrozivě – lidé ztrácejí kontrolu a technika rozhoduje za ně.
Realita je ale jiná: AI sama o sobě nás neovládne. Je to nástroj, který lidé vytvořili a který funguje podle toho, jak ho používáme a k čemu ho pustíme.

Jenže právě tady je ukryté riziko. Ne v tom, že stroje získají vlastní vůli, ale v tom, že my lidé jim přenecháme příliš mnoho prostoru. Pokud si přestaneme cvičit vlastní schopnosti – přemýšlet, rozhodovat, ověřovat, pamatovat si – může se stát, že se na AI začneme spoléhat natolik, že bude ovládat naše volby, aniž bychom si to uvědomovali.

Je to podobné jako se starým rčením: „Co není v hlavě, musí být v nohách.“
Dnes bychom ho mohli parafrázovat:
„Co není v hlavě, může rozhodovat AI.“

Neznamená to, že bychom měli technologie odmítat. Právě naopak – je důležité je umět používat a rozmět do nějaké míry i tomu, jak fungují. Ale stejně důležité je nezapomenout na vlastní rozvoj: vzdělávat se, přemýšlet, diskutovat, hledat pravdu. Protože jen tak zůstane AI naším pomocníkem, ne pánem.

Nemůžeme přesně předvídat, co všechno se v budoucnu změní. Ale víme, co dětem pomáhá v každé době – a co budou potřebovat tím víc, čím víc se svět kolem nich proměňuje.